Odpojování
Změna
- jak důležité slovo. Chcete změnu, pracujete na ní, ale je to běh na dlouhou trať. Každý den se snažíte o "odpojení!" Všechno je to myslím v hlavě.
Ráno se vzbudíte, zase máte den "dál" nadechnete se a snažíte se. Možná je lepší se nesnažit, možná je lepší si v hlavě vytvořit "Blok!" Tak začínáte myšlenkami na vše, co se vám nelíbí, nechcete a netolerujete... Najednou vidíte jinýma očima. Jak je to možné? Umíme mozek přeprogramovat? Ne, to neumíme, ale umíme si nastavit limity.
Musíme si uvědomit, že si nemůžeme neustále něco namlouvat, nemůžeme předstírat, že se nic neděje, ani si myslet, že to bude dobré, když žádné bude už nebude...
Ušla jsem už docela velký kus cesty... Jsem tam kde jsem. Ale moje hlava se mění, moje tělo a energie se každým dnem po kousku odpojuje. Je zajímavé to pociťovat a kroutit nad tím hlavou. Co jste předtím přehlíželi se vám najednou zdá odporné. Asi jste to brali jako součást, ale teď vám spousta věcí přijde nechutná, až zarážející. Říkáte si, co jste vlastně dělala, že jste to neviděla, nevnímala? Že jste to přecházela? Teď se divíte... a je to strašný pocit.
Přemýšlíte, kdy se to stalo, kdy to přepnulo? Samozřejmě, že to není ještě úplně vše, ale už si myslím, že jsem na dobré cestě k uzdravení. Je to první krůček ke smíření. Nemyslím si, že je to nějaké zvykání si na situaci, protože bych u toho necítila to, co cítím. Jistou míru oddychu, uvolnění. Uvidíme, jak to bude den po dni. Ale cítím se psychicky, fyzicky a prostě celkově tak o 2% líp, než když jsem začínala psát tyhle moje stránky.
Vím, že člověku prostě nic jiného nezbývá. Ale nesmíte si jen zvykat, musíte se opravdu odpojovat. Musíte přemýšlet hlavně o sobě. Nastavit si to v hlavě a držet se toho.
Jsem ve fázi, kdy útěk je nejlepší řešení. Vy už se nemůžete dívat jak s vámi manipuluje. Ať chcete nebo ne, manipuluje. Jste odkázaní jen na něho. Bez auta, bez bydlení s částkou, kterou vyjdete. Vy se stále podřizujete jeho harmonogramu. On jde ven - neřekne pojď se mnou, jde vedle - neřekne pojď také...
V tuhle chvíli musíte dělat vše co chce on. Respektovat ho, se vším souhlasit. Vy vlastně už nesmíte říct ani slovo, které by mohlo nějakým způsobem vyznít jako nesouhlas. Musíte vlastně poslouchat, jnak si choďte do toho kopce a přijďte za hodinu vyčerpaní po celém dni v práci, jinak utrácejte dál na předraženém rohlíku, protože jinou šanci na nákupy nemáte, seďte si tu zavření celé dny v baráku. Výhody to sice má... nemusíte uklízet, protože si toho nikdo neváží a je mu jedno jestli se za týden bude brodit haldou oblečení, bude koukat na dřez plesnivého nádobí a bude se koupat ve vaně, která obroste kruhy jako od Samary. Tohle vy dělat nemusíte, ani vařit. Však je chleba. Takže vlastně nemusíte nic a jen se válet, pokud na to máte náturu. Vím, že je tady spousta holek, nebo žen, kterým by to vyhovovalo, ale já na to prostě nemám náturu. Mám ráda pořádek ve věcech, pořádek kolem sebe a v životě. Nemusí to být pintlich, ale aspoň normálně, ale zase skvot... To nechceš. Pro mě je být ženou symbol čistoty. Tím nemyslím se každý den mýt, to je standard. Patří k tomu i okolí. Mám ráda vzdušno a čisto. Mám ráda vůni nové věci, knihy, nábytku, jarní a letní vůni. Dokonce mi nevadí vůně zimy, když přijdete vymrzlý domů a cítíte ze sebe ten zmzlý vzduch, kterým jste načichli. Mám ráda vůni vypraného prádla, peřin které vyvětráte na čerstvém vzduchu... Všechno je to takové čisté. I uklizený byt voní krásně. A když jsme u toho, vynesla jsem si ven peřinu a polštář, aby to chytlo tu krásnou vůni.
Zvláštní je, jak člověk změní ten pohled na vše. Dříve jsem čekala, kdy zavolá, nebo napíše, sledovala jestli byl tam a tam... Těšila se až ho uvidím, až si dáme pusu a bude zase v mé blízkosti. Jezdila domů s tím, že on mi chyběl. Když jsem měla HO, tak jsem koukala, kdy bude už půl 4 a on přijede... Je to pryč. Nečekám na nic, nevyhledávám ho, nečekám ho a netěším se. Studená královna se ze mě stala? Whatsapp otevírám, jen když mi píše kolegyňka a jinak nemám potřebu koukat, zda se tam objeví zpráva od stále nepřejmenovaného "miláček" a nebo hovor. Je mi to jedno. Naopak, svůj telefon už používám jen na psaní stránek, volání s kamarády a nebo práci. Už to není hlavní komunikátor s člověkem, za kterého byste dýchali. Dýcháte jen za sebe. Značná úleva. Přemýšlím o tom, že jste jen byli citově připoutaní k někomu, že jste si mysleli, že bez něho to nepůjde, chyběly vám i ty jeho přihlouplé narážky i když vám někdy byly nepříjemné... Ale teď vám nic z toho nechybí. Sedíte sama a je vám dobře a přejete si, aby to tak zůstalo. Je to dobrý začátek? Je to posun? Já myslím, že ano. Postupně se vytrácí to, co jste brali za celoživotní a vrací se vaše "Já!"
Vidím to takhle... Začáteční intenzita, vzácné spojení, které se zdá být osudové. Slyšíte jen dobré věci, zrcadlí vaše sny, sdílí hodnoty a dávání pocitu hlubokého porozumění a vy si myslíte, že je to skutečné, protože vaše emoce jsou skutečné. Postupně začínáte objevovat nesrovnalosti. Takové ty malé lži, změny situací a příběhů, slibů, které neodpovídají činům. Vy to v sobě potlačujete, protože milujete, věříte v tu verzi, kterou vám postavili před vás. Přijde čas, kdy maska spadne, ale to je momentě, kdy jste připoutáni - k budoucnosti, kterou připisovali k člověku, za kterého se vydávali, k lásce, kterou jste si mysleli, že máte. Přijde bolestivé uvědomění... vy jste nemilovali toho skutečného. Milovali jste vytvořenou iluzi. Osobu, kterou ze sebe udělal, aby si vás získal. Velká hra na velkém podiu k navržení a zajištění vaší důvěry a oddanosti. Nastupuje smutek, který zasáhne jinak, než když tomu rozumíte. Vy netruchlíte nad tím člověkem, ale nad tou iluzí a fantazií, sliby, podsunutým a představeným životem, který nikdy neexistoval. Pak přijdeš na to, že to nebyla tvá láska falešná, ale byl to ten základ, na kterém to bylo postaveno.
Takový člověk nezvládá hanbu, nebo zodpovědnost, která přichází s vlastním chováním
V tu chvíli nastupuje převrácení scénáře. Přepíše celý příběh, přesvědčí sám sebe, že jste to vy, kdo způsobil problém a jste to vy, kdo by měl být vinen. V jeho světě je zodpovědnost vždy obrácena. Nesnáší vás, protože vidíte pravdu. Chová k vám zášť, protože jste nemlčeli, nebyli jste slepí k tomu co dělal... Vaše bolest je najednou přestupek a vaše hranice zrada. Vaše bolest je hrozbou pro jeho Ego, tudíž na pravdu útočí, minimalizuje ji, nebo předstírá, že tomu nikdy tak nebylo. Ale je to na vás. Pokud odmítnete přejít a na vše zapomenout, není to váš odraz. Je to odraz jeho neschopnosti převzít odpovědnost.
Nikdy není časová osa, vždy se přeorganizovává. Co jste slyšeli jste vlastně neslyšeli, co jste viděli, jste si špatně vyložili, to co si pamatujete se vlastně nikdy nestalo, nebo to bylo jinak. A vy nějak skončíte, že bráníte vlastní zdravý rozum místo toho, abyste zpochybňovali jeho nepoctivost. V momentě, kdy se dokáže pravda - nepopíratelná, zdokumentovaná, odhalená - nebere odpovědnost. Otočí, odbočí, přepíše to v reálném čase s dokonalou výmluvou. Takže je vlastně jen špatně pochopen, napaden a nespravedlivě osočen. Hra na oběť, aby unikl vině. Udělá cokoli, aby unikl pozornosti od původní lži a když to nezafunguje, udělá z vás paranoidního, nejistého, nestabilního blázna. A vlastně nakonec lžete vy, všechno jste zničili. Vy se uzavíráte do sebe, jste vyčerpaní. vysátí.