Proč právě někdo rozhodl, že zrovna teď a tady? Kde a kdo bere právo, abychom to byli my? Kdo rozhodl o tom, kde a ským ten život prožijeme? Ano vím, pánem našeho života jsme pouze my sami. Narodíme se nazí a roztomilí, umíráme oblečeni a všem na obtíž... Tak proč tohle musíme podstupovat? 
Jeden je bohatý, druhý chudý? Jeden je bílý, druhý je černý. Holka, nebo kluk? Teď už je to jedno... narodíš se jako holka, ale tato doba ti vnutí myšlenku, že jsi kluk, tak s tím začneš pracovat...
Takhle tu můžu psát celou věčnost a nakonec to nikoho zajímat prostě nebude...

Otázkou je zda bude někoho zajímat to, co jsem již zažila, promarnila, ziji a co mě vlastně ještě čeka?
Jdeme na to, snad někomu pomohu... A včem, třeba v tom, že na bebíčka, radosti atd není sám... Všechny zdravím a držím pěsti 

Někdy dříve 

Jsem žena a nemyslím si o sobě, že jsem nějaká slaboška. Jako každý z vás mám za sebou spoustu let života, kterým proplouvám. 
Pracuji jako technicko-administrativní pracovnice v malé takové rodinné firmě v Praze. Začinala jsem jako trdlo, které ničemu nerozumělo, ale ráda se učím, tak mi trvalo malou chvíli se vše naučit a teď jsem v tom dobrá i s malíčkem v nose... :-)

Mám to v životě těžké? Já si myslím, že ano.

v 19 letech jsem odešla do Prahy vdaná a plná nadějí. První roky byly super. Nic si nepřipouštíte, poznáváte nové lidi, nové zvyky. Řekněme, že jsem byla ztracená malá holka ve velkém městě. Neměla jsem nic...

Moje mládí bylo divoké... každý vikend diskotéka, sexuální čárky na papíru, alkohol a prostě vše co mladý život obnáší. První lásky, zklamání, hadky s rodiči ...

Bydleli jsme v Karlíně v "ateliéru" byl za pár korun. Tam jsem zažila takovou zvláštní romantiku... Z mládí si nesu ten zlozvyk kouření a kafe... No a vzhledem k tomu, že jsem kouřila tajně, ale neměli jsme balkon, kouřilo se z okna. Začala jsem si tam všímat sympatického klučiny... Nějak jsme se seznámili a psali si každý den psaní. On mi ho házel do schránky a já mu tam naoplátku nechávala odpovědi. Scházeli jsme se večer na chviličku, když jsem šla s košem. Přesně v 19:30... Vůbec si nepamatuji, jak to skončilo, ale prostě skončilo.

Museli jsme se přestěhovat na čtyřku. Manžel podnikal a začal honit jiné ženy. Ono už to tak bývá. Moje neprospané noci, nervy... Stále jsme se rozcházeli a pak zase scházeli, že bez sebe nemůžeme být. Ale, jednou pohár přece jen přetekl a bylo vše ukončeno. Ano, vyhodila jsem ho, abych mohla normálně žít.

Měla jsem super dobrou kamarádku ( mimochodem, mám ji ještě dnes) a s tou jsme si užívaly života. Stala při mě, dělala mi druhý domov. Díky ní jsem poznala lásku, kterou si ponesu až do své smrti v srdci

Na našem malém sídlišti v 11. patrovém domě, kde já bydlela v 7. a on v tom nejvyšším se svým tátou. Potkávali jsme se, usmívali se na sebe, ale ani jeden z nás neměl odvahu promluvit. Krom "Dobrý den."
Napsala jsem té mé kamarádce, na kousek papíru tel. číslo (ten paír byl z diáře, kde jsem měla kontakty), dala ho do sáčku, který přidělala tomu klukovi na stěrač.
Dělala jsem brigádu na jedné střední škole na pětce a ráno jela na brigádu a čekala na zprávu. Holky, ženy... to znáte ne? Pořád čučíte na ten displej, kdy se rozsvítí, doufáte a každá příchozí nová zpráva vám srdce rozbuší...
Asi v 11. to přišlo, on se ozval. Jen mě oslovil Zdeno, to jsem trošku zaváhala, ale nedopatření se vysvětlilo... Ten útržek z diáře, kde na druhé straně bylo psáno Zdena.

Jestli nikdo nezažil pravou lásku, přála bych mu poznat tohoto kluka, ale... bohužel. Jak rychle a krásně to začalo, tak to i skončilo. Bylo to jako z filmu, bolestivé, nečekané ... Přišla smrt

Možná si říkáte, mladý kluk... Ano, mladý, hodný, empatický krásný kluk, který sloužil naší vlasti. Jsem přesvědčena, že on jediný mě doopravdy miloval. Jen pro to bylo málo času, protože kamarády a rodinu si nevybíráme a on měl špatného kamaráda, který jen pro své dobro dokázal připravit o život někoho tak skvělého. Zabil ho. Vylákal ho pryč a tam po zastřelil a nechal ho tam ležet a sám jel spáchat sebevraždu...

A tady začíná vše co se semnou veze celý život.
STRACH, který nedokážu potlačit, ani dostat z hlavy. Strach ze ztráty milovaného člověka.
Komplikuje mi to celý život, nedokážu důvěřovat...

Pak jsem poznala otce svého syna. Zalepil moje srdce, moje city a chvíli jsem si myslela, že že je vše dobré, ale... Přišel na svět můj mimoušek a já poznala, že v tomto vztahu nebude láska. Dežela jsem zuby nehty a byla dobrou matkou, ale ne přítelkyní. Ano přiznám se, neměla jsem to v sobě, podváděla jsem a jen přežívala. Jednou jsme šli od sebe, ale kvůli malému se k sobě vrátili. Vydrželi jsme to do 5. třídy syna a pak si našel ženu, která ho od ZŠ milovala. Přála jsem mu to, protože se mnou nic takové mít nemohl. Začala pranice o syna, který s ním být nechtěl a pár měsíců jsme si užili peklo, ale pak už to bylo dobré.

Já žila dál a mezi tím rozchodem jsem v práci poznala zákazníka, který byl po další 4 roky mím "přítelem." Zažili jsme spolu víkendy plné cestování. Poznali spoustu krásných míst, jídla, zábavy a ... Viděli jsme se jen o vikendech a každý měl se svým životem jiné plány. Já neopustím Phu, on vesnici. Měla jsem to prostě těžší. Myslela jsem na syna, školu a zázemí. Očkování na Covid byla naše největší rána. A začali dohady a výmluvy a my šli od sebe. Nic jsme si neslíbili, bylo to spíš "Na výhody..."

Začala jsem nějakým nedopatřením vystupovat online na sociální síti. Měla jsem svou komunitu, nejdříve takovou tu okénkovou, kde lidé marní svůj čas, protože reálný život nemají žádný. A ano, zabíjela jsem tam svůj čas.

A teď se dostáváme k mému nynějšímu životu... 

Pár let a teď

Jela jsem online každý den, pravidelné vysílání, plné smíchu a každodenního vyprávění o hloupostech i starostech. Měla jsem své publikum... 

Přišel on... nejdříve mě podporoval, pak jsme si začali psát, sešli jsme se , jezdil za mnou ze západu do Phy nejdříve skoro obden, potom na víkendy... Oba jsme byli "Ti streameři" bez soukromého života. Každému z nás lichotilo, že nás má tolik lidí rádo, párkrát jsme se dostali na nějaké sraz (spíše komunity toho druhého, než mé)...

Vystupovali jsme jako pár, který má chyby, ale zároveň žádné nemá... Hádali se kvůli této síti skoro každý den. Ano, každý z nás měl někoho, kdo nás obdivuje a miluje... Jen bylo důležité něčemu takovému nepropadat. 

Naše spory vygradovali do malého odloučení, ale opravdu malého, kdy si partner "vyčištil hlavu a udělal RESTART" 

Restart??? Může mi někdo toto slovo v mužské podobě vysvětlit? Protože já mám nějaké tušení, ale je to jen moje domněnka... :-)

Dobré, vše se vyříkalo a jede se dál... No dál, dál v čem? 

No, nic se nemění. Ano, nemění.

Vy máte hlavu v oblacích, představujete si něco, co si myslíte, že je, bude... Aha, realita je jiná. 

Změníme dojíždění, já dojíždím vlakem k němu v pátek a v pondělí zpět. Syn už je velký a je rád, že vypadnu z bytu a má celý víkend pro sebe. Bylo to fajn, dostala jsem se z Phy na vesnici a čekala jsem, že to bude jiné, než ve městě.

Na povrchu úžas, uvnitř hnis...

Nikdy nečekej, že se něco změní... Kde nejsou pevné základy, nemůžeš nic stavět...

Hele asi takhle... Jsem žena, která nikdy neměla staršího muže. Nikdy mě žádný takový nebalil a proto jsem každého partnera, milence, jednorázovku měla mladší. A tady to vlastně není jinačí.

Abych ho charakterizovala, mohla bych tu být 10 hodin a stále bych nebyla na konci. Na začátku je každý jiný. I ty i já, on, oni... Každý. Chceme dokázat, že jsme dokonalí... Ano, děláme to všichni. Je otázkou proč? Však postupem času vše vyleze, ukáže to, co jsme skrývali. Protože se poznáváme. A když se poznáme je na nás, kolik toho chcete ještě vidět... 

Okolí vás cupuje, že to není nic pro Vás, že to nemá budoucnost. Budoucnost? Co jí má? Nikdo z nás neví, kolik máme ještě času. Třeba se ráno probudím a srazí mě vlak... A co, je konec. Budoucnost tedy byla? Pro nás je důležité jen dnes. Co je dnes, nebude zítra, ani včera nebylo. Tak proč někdo řeší budoucnost?

Asi víte co tím chci říct, všichni jsme si něčím prošli. Máme za sebou vše co nám život nabízí i nenabízí. Každé ráno vstaneme a děláme běžnou rutinu, jdeme do práce/školy, z práce/ze školy a pak máme čas... Jak ho asi trávíte vy? S přítelem/manželem s dětma, staráte se o domácnost, chodíte za kamarády, streamujete, někdo leží v nemocnici a vlastně nemůže nic. život nám utíká mezi prsty a leta plynou. Pak jsme najednou staří a bezmocní a jen vzpomínáme. A máme vůbec na co vzpomínat? 

Vzpomínky

ty nás provázejí celý život. Já třeba vzpomínám často, ale také si často říkám, že jsem to měla udělat úplně jinak. Vzpomínám na cesty, kdy jsem se cítila opravdu svobodně, vůně moře, slunce, jídla, kde nic nebylo potom, ale hned. Svoboda duše, kdy nepřemýšlíte nad tím, jestli máte na nájem, jídlo a jestli máte někoho, kdo Vás miluje a vy milujete jeho. Pokud někdy chcete zažít tu největší svobodu mysli, odleťte na Cabo Verde. Tam na Vás dýchne to, co jste nikdy nezažili a jinde asi nezažijete. Lidé tam jsou tak skvělí a žijí si v takové zvláštní ulitě, kde nedokáží být ani nešťastní. Tam na Vás čeká ráj, kde nic není, nikdo nic neřeší a žijí heslem "No stress"

Paříž, jsem zažila ještě v době, kdy nebyla tak nebezpečná. Vylezeš na vrchol Eifelky a už nechceš nic jiného. Máš chuť roztáhnout křídla a letět... Pak se v nějaké útulné hospůdce usadíš na ulici objednáš si dobré jídlo a víno a jen nasáváš to okolí. Říkáš si, ani nic vidět nemusím, stačí, že jsem tam, kde jsem.

Řecko, moje TOPovka mezi všemi. Můj druhý domov. Byla jsem na Korfu, Krétě, ale zamilovala jsem si Zakynthos. Je to nádherný ostrov, dobrosrdečnost místních nezná mezí. Když si uděláte na Zante kamarády, máte druhou rodinu. Holky, chlapi jsou všude stejní, takže asi víte, že románky na pláži a na místních diskotékách nejsou celoživotní, ale zpestření dovolené je dobré