Nechápu, proč jsme byli stvořeni k tomu, abychom mysleli. Nejhorší je, když Vám někdo řekne: "No já myslel/a..." 

 Problém už je v tom "Já!" Sakra, když jsou dva, tak my. Ano, je to názor, ale názor (myšlenka), který nesete celou dobu v hlavě. 

Díky tomu vlastně jen produkujete to nejhorší ze sebe! A víte co to je?

PŘETVÁŘKA

A proč se přetváříme, když jsme v tu dobu průhlední a hlavně... neupřímní? Hlavně k sobě samému.
Ten kdo je vedle Vás žije ve zmatku... První chvíli to potlačuje, ale přijde čas, kdy to exploduje a čím víc vy mlčíte a děláte jako by nic, tím víc ten druhý ví. Jediné, čeho se snaží dosahnout je pravda, kterou vy tomu druhému nechcete dopřát.
Jenže, jak je na tom ten druhý? Stále se kontroluje, co je špatně, zkouší metody klidu, ticha a hádky. On neví, nemá tušení co je špatně a nevidí klid a změnu ani v jediné metodě.
Zjistí, že vlastně není nic špatně, až prokoukl tu frašku, která byla pouze hrou na něco, co nikdy neexistovalo. Něco, co dokáže pouze člověk s velkým hereckým nadáním... Něco mezi charakteristickým narcistou a sociopatem.
Najednou se zamyslíte a zjistíte, že celou dobu jste figurkou v předstíraném vztahu.
Vy tomu dáváte vše, teplo domova, vzornou ženu pro druhého žijete, přijdete o své velmi blízké, protože se Vám nelíbí, že jim ten druhý nesedí. Pro Vás je ale vše, oni ho vidí tak, jak vy ho nikdy neuvidíte.
Ztratíte svoje vrby, dobíječe energie. Všechny hrnete stranou. Ano, je to tak, ale vy to děláte s dobrým úmyslem. Chcete svůj čas, slova, myšlenky, návyky, koníčky... věnovat někomu s kým plánujete zůstat do smrti. Je jedno jestli do jeho, nebo do vaší.
Opustíte vaši komfortní zónu, jdete do neznáma. V tu chvíli je důležitá podpora. Vy jste ztratili vše, nemáte nic a nikoho. Najednou se ocitnete v ničem. Ale pořád myslíte na to, že teď to už bude dobré a nejste na to přece sami... Ty jo, nikdy nemyslete!!!
První chvíle? To si musí sednout.
Ale některé stavebnice prostě nepasují. A vy zjišťujete, že bez dalšího dílku to nepůjde. Ale ten dílek tam chybí od začátku. On tam proste nebyl! Vy jste ho prostě nenašli. Chyba výrobce? Reklamace? Kdyby to šlo, bylo by to jednoduché. V životě nemůžeme použít reklamační protokol, vyplnit ho a kliknout na tlačítko "odeslat..."
Úplně nejlepší je, že nikdo nic nepozná... každý váš protějšek vidí jako Boha, který se snaží chránit, pomáhat, spravedlivě rozhodovat a takhle můžu pokračovat. Ale to vše je jen povrch. Za zavřenými dveřmi je to pravé "JÁ."
Vy žijete s někým, kdo vám nedá nic. Jste jen někdo, kdo je "spolubydlící" Žádné zájmy, empatie, city, kontakt... NIC! Z vás se stává někdo, kdo jen spí, vstává, pracuje... Nic, bez zájmu.
Strašné je, že před tím jste to neviděli...  S klidem Vám oznámí, že se před vámi nebude plazit a dělat ťuťuňuňu, že nebude dělat první poslední, protože takový není. I to se snažíte nějak přecházet... 
Ale tak to vůbec přece není. Nikdo nestojí o to aby se ten druhý před ním plazil, aby ho zahrnoval neustále láskou. To nikdy nikdo nechtěl.
Stačí vidět, že to štěstí není hrané, že to co vy dáváte se vám vrací, necítíte se sami uprostřed ničeho, nemáte pocit, že jste někomu na obtíž, máte pohodu na duši.
Zatím jezdíte domů a jste ve stresu. Málo spíte, nejíte, děláte věci, nad kterýma zůstává rozum stát. Nemáte možnost z toho utéct, protože vy nejste sami a máte třeba dítě, které potřebuje bydlet, jíst a oblékat se, věci do školy.
Najednou jste beznadějný případ, který nemá pro život řešení. Vy kteří jste se kdysi uměli všemu zasmát, vše hodit za hlavu a nic nebyl problém, jste najednou prázdná studna. Citově vyprahlí, chcete utéct a nemáte kam, chcete vše hodit na začátek a nikdy tohle nedopustit. Chcete být jako dřív, ale nejde to.  
Skončili jste na nějakém bodu z kterého se nedá pohnout. Cítíte se jako ve snu, kdy chcete křičet a nejde to, ale tady se z toho neprobudíte. Stále jste v tom přikovaní.
Jako myslím si, že tohle vše je KARMA za celý můj předchozí život. Vidím podobnost toho předtím a vše se mi vrací, akorát obráceně. Ano, důležité je si to přiznat a já si to přiznala už před pár měsíci.
Víte co stojí za zmínku? Když vám někdo lže jen proto, aby pozlátko zůstalo bez škrábance. Protože ... vy máte být ten, kdo vše zavinil a způsobil a od toho, kdo je dokonalý nevzniklo vůbec nic. On "chtěl" jen klid :-) Ups... Když nevyvinu žádnou snahu, nedodám žádný dobrý pocit, neřeknu jen tak nějakou maličkost, která potěší a nechá vše jen dojít do tohoto bodu, protože on nic. Ten druhý se přece snaží :-) Chodí do práce, lituje, že nemá život jako předtím, viní Vás, že kvůli Vám přestal dělat to, co dělal... Ano, jedinou věc přestal dělat a kdo ví, tak mu to dojde. Ale ne kvůli Vám, kvůli tomu, že na to nemá prostor a dostatek času. Přitom se neliší od člověka, který mu celou dobu lezl na nervy. A víte proč? Jediné co mě napadá a vše kolem mě přesvědčilo je, že jen chce být jako on. Být obdivován, vydělávat peníze, které jen vymění za zájem ostatních tisíců lidí. Aby jeho jméno bylo stále na denním pořádku. Nadšení pro něco nového, co nikdy nedotáhne do konce.
Poslední co se vlastně dozvíte, že máte žít přesně stejný život, včetně vztahu, jako má jeho zlo v hlavě, jeho sok na sociální síti.
Žij tady, ale nejsme spolu. Pro tenhle vztah jsem nic nedělal a dělat nebudu. Pro mě to není vztah. Pro mě je to jako kamarádi. Prakticky to v něm nikdy nebylo a jen se předstíralo. Oklamat okolí, jak je vše pořádku, dokonalé a přitom zničit iluze, kus života ostatním, kteří byli pouze součásti hry.

Můžete zpětně poděkovat "anonymnímu" člověku, který se Vám zřejmě snaží uškodit, ale ve finále Vám celou dobu tvrdí, že jste idioti a součástí hry, kterou píše on. Třeba je to on sám a snaží se Vám to říct takto. Nevím, kde se ten člověk vzal, ale celou dobu mi říkal to, co jsem neviděla, neslyšela a necítila.
Pak vám dorazí nahrávka, kde se dovíte úplně vše. Z večera, kam než odjel Vám řekl, že i když to neklape, že by Vás nepodvedl, že takový není a nikdy by to neudělal.
Celou noc posloucháte, jak flirtuje, líbá se jinýma a je nadržený a jak mluví o Vás. Zatím co vy jste uklidili celý byt, vyprali, aby měl čisté prádlo a čekali v samotě, až přijede domů a řekne Vám už to, co dávno víte, že vás nemiluje.
Ale to vám neřekl vše. Protože vám v zápětí řekne, že vás má moc rád a nedopustí, aby vám někdo ublížil. A tady je kámen úrazu... Nedošlo mu, že tím vším, celou tou hrou byl ten kdo ublížil. V klidu si lehne a spí. Posilněn alkoholem a celovečerním flirtováním s třemi ženami. A jak to vím? "Anonym"
Vše mi poslal, vše jsem slyšela a nejhorší co můžete slyšet je: " Já bych jí řekl běž do prdele, ale ona nemá kam jít. Tak to udělám vyčůraně, platím všechno a ona si našetří a odejde sama, že to neklape."
Na jednu stranu, je to hezké, nikdo vás nevyhazuje, ale hlavně je to jen pro to, aby to pozlátko zůstalo neporušené před ostatníma. Všichni si budou myslet, že odešla, protože je pražanda a neměla smysl pro vesnický život, práci a kamarády. Tak jak se tu o mně mluví. Nikdo s námi není, nikdo to nevidí, takže ano i tak se to může pojmout. Já jsem vlastně ta, kvůli které to nefunguje, protože mě nebaví hrát hru na předstíranou.
Nikdo neví jak takovému člověku je. Nemáte nikoho, ke komu můžete utéct, nemáte žádnou náruč, která se vám otevře, pohladí vás po vlasech a řekne "Bude to dobré"
Každý máme chyby, každý se celý život učíme, jsme tu poprvé... A ano, my ženy budeme vždycky říkat co nám chybí, co se nám nelíbí, co bychom chtěli.  Bez toho vy muži nikdy nebudete vědět. Možná je to špatně a možná to ničí vztahy, ale bez informací byste nevěděli jak docílit spokojeného života s vyvolenou partnerkou. My nejsme v době neandrtálců, jsme v civilizovaném světě. 
Jsem pro, aby byla rovnoprávnost, ale nemůže to být jednostranné. Také pracujeme, také máme svého dost, ale čas si umíme udělat na toho, koho chceme. Jen předstírat dlouhodobě neumíme.
Mám od minulého týdne uložených spoustu nových mp3 s informacemi, ale nedokážu si je už pustit.
Proč je mám uložené, protože... co kdyby. Kdybych si chtěla ještě už v tak podělaném čase víc podělat hlavu.
Pořád mi hlavou běží... Já jsem vždycky o krok v předu. Ano, ale i pozadu, jinak by se nikdy nenašel někdo, kdo ho přeskočil.

Nejlepší je myšlenka "proč právě já?" Nestačí to co se děje ve světě? Ale já vím, že to nejsem jenom já. Jsi to i ty, možná i ty co teď právě prožíváš i třeba něco horšího. Já vím, že každý máme něco. Jen momentálně už nějaký ten měsíc mám pocit, že jsem totálně na kusy, bez jakéhokoli východiska.

Nechci si dělat další dluhy, kde bych se odprostila od tohohle života, protože vím, že na to mít nebudu. Nemůžu odejít do Phy, protože ceny nájmu jsou pro samoživitelky neúnosné a pracovat po nocích k vaší práci je devastující. Jsem v pasti ze které nemám momentálně úniku. Vadím člověku, ke kterému mám city, ale on mě ignoruje a nezajímám ho.
Dojíždím do práce dvě hodiny vlakem, takže můj mozek jede stále na 100%. Nikdo se vás nezeptá jak se cítíte, jestli je vše dobré a člověk vedle kterého spíte má svůj spokojený život, který nebude nijak měnit, ale zatáhl vás do něj. Teď se ani neozve a vy to neuděláte také, protože jste slyšeli, když jste napsali ohledně přikládáni, že tohle nedává. Jste jen přítěží a to dlouhodobou.
Pravdou se vám uleví, nemáte ten zmatek v hlavě, ale strašné je v tom žít. Já neumím dělat že nic, neumím se tvářit, že nic necítím... potlačování mě ničí... Jde to, když se někdo sebere a odejde. Ano, sejde z očí, sejde z mysli. Ale podle mě ten život je pak jednodušší... Ale když nemáte kam?
Odcházím na půdu. Mám tam místo, kde jsem volná jako pták, nedusím se. Křičím si tam v duchu, že chci mámu, chci tátu... chci útočiště kam můžu jít, přejít toto období zlomu a být v bezpečí.

Nejhorší je, když přestanete jíst. Hele jako dieta dobrá, ale... postupně vidíte, jak vám obličej stárne, jak tělo nemá z čeho úplně brát. Z donucení do sebe jednou týdně hodíte něco malého, aby si tělo nemyslelo, že se může užrat zevnitř. Kolik se dá za měsíc zhubnout? No nevím, nevážím se, ale zatím je fajn, že z vás nepadají džíny s elastenem :-)
Sedíte vedle člověka tak blízko a stejně je mezi vámi velká vzdálenost, stejně tak v posteli spíte vedle a přitom tak daleko.
Potěším samozřejmě jeho fanoušky a komunitu a lidi co ještě neví že to tak budou mít. Vrací se a už brzy, což někteří už poznali. Mohl pro vás být dál, ale údajně tam nebyl kvůli mně. Omlouvám se, že jsem vám tedy vzala někoho komu jste fandili a obdivovali, měli rádi za to jaký je. Ale já opravdu nevěděla, že je to kvůli mně. To jsem se dověděla až tento pátek, takže přijměte mou omluvu za něco, čeho jsem si nebyla vědoma. Celou dobu jsem žila v domnění, že na to nemá čas. To mi bylo od začátku vštěpováno.
Špatné je žít přirozeně, tak jak to cítíte vedle někoho, kdo s vámi hraje "předstíranou"
Znáte to... napíšete zprávu a odpověď za 3 hodiny, ale online byl asi 5x ... Nikdy dřív jsem tohle neřešila, ale abych se o té ignoraci dověděla jsem to řešit prostě musela. A k tomu se přidává další etapa s názvem čas ...  

Č AS

Lidé nepláčou protože jsou slabí. Pláčou protože byli dlouhou dobu silní...

Položme si otázku. Proč jsme to všechno měli podstoupit právě my? Čas ukáže pravdu. Čas nás všechny tlačí a žene dál. Mě dohnal čas minulý, ale proč tomu tak musí být. Každopádně to není téma časové :-)

Každý potřebuje čas. Ať na vyrovnání se s něčím, na práci, koníčky, přátele, rodinu, sám na sebe. Všichni máme 24.hodin na den. Z toho 6.hodin v průměru spíme, hodinu přípravy ranní, 8. hodin práce a zbytek? Jak prožíváte zbytek času? Zbyde Vám kousek na toho druhého? O víkendu máme 48.hodin. Zbyde Vám aspoň hodina na toho druhého, nebo říkáte, že nemáte čas? Zatím ho trávíte v posteli, nebo jedete pryč, jen abyste "nemuseli" věnovat čas tomu, kdo vedle vás ráno vstává a naivně si myslí, že prostě jen opravdu nemáte čas a vy si musíte jen zvyknout. Výlet? Jen tak bez cíle, nebo i s cílem, ten nepřipadá v úvahu. Žádné společné aktivity. Uvař, uklízet nemusíš (ale ty chceš) a mlč. To je důsledek času. Tenhle čas, ale nikdy nebyl, ani tenkrát, ani pak, ani teď.

 Snažte se vyvinout nějakou společnou aktivitu a hned je svržena ze stolu. Já na tohle nejsem, já to dělat nechci, nebudu to dělat ...

Není čas udělat věšák, není nářadí, není čas vyměnit baterii v koupelně. Koupím jí, ale pak zjistím, že je kratší hadička, tak je koupená, leží ve skříni a baterie teče dál. Zkuste něco říct. Já nic dělat nebudu. 

Dobře, věšák na bundy, které se jinak povalují všude možně si pořešíte sami a jste spokojení. Ten zbytek? Dobře, jsem tu jen na návštěvě, tak musím mlčet. Myslela jsem si, že jsem tu napořád, ale čas ukázal v jakém omylu žiju.

Já chápu, že časem city pominou a celý vztah se buduje na tom mít "RÁD" Ale to má také svůj význam. Ono když jste partneři, kteří si mohou důvěřovat, tráví spolu společné chvíle, plánují, chybí si, vzájemně si sdělují vše... je to správně, protože časem to k tomu dojde. Našel jsem parťáka pro život... Ale pokud je to tak jak to je nejde z toho budovat nic. Dokud jsem žila v omylu a zavírala oči, bylo to v pořádku, ale uvnitř mně to hrozně vřelo. Záviděla jsem každému páru, který prostě jen žije "normální" život, ale je tam cit, pochopení, empatie... Tady nic. Jedna strana to má v sobě potlačovat a druhá strana má to co chce a rozhodně to měnit nechce a nebude. 

Možná je jediným vysvětlením, že za to můžu já. Že já chci až moc. Možná mi mělo stačit, že mám kde bydlet a můžu mít status "zadaná."

Ale já se neprosila... nežadonila, neskočila jsem sama ze své vůle někomu do hlavy. To on byl ten, kdo bojoval, aby odešli všichni hrozící bubáci... A pak když už bylo bitevní pole prázdné a vše se nějak podalo přišel ten ČAS, kdy tomu druhému muže být vše "jedno."

Říkám si, jestli to dokáže člověk tak dlouho hrát, nebo prostě takový je? Co myslíte? Já nevím, ale opravdu dokáže někdo být taková mrcha, aby vás v tomhle držela takovou dobu? Víc jak tři roky? A vše vlastně vysune až když ví, že jste úplně v (víte kde) a nemáte kam utéct? Za co vás tak nenáviděl? Nese si to z dětství, nebo to přišlo později v dospívání? 

Je to, že chcete trochu času s tím druhým opravdu tak velký problém? Tak velký problém, že si vůči vám udělá blok? Že vše co je s vámi spojené je nakonec špatné? Vaše malá rodina, vaši přátelé, vaše práce? Vše je špatné, prašivé a nezajímavé.

Když reagujete na jeho práci stejně jak ji podává, jste špatní? Protože ve skutečnosti je to šílená dřina, ale před okolím nic nedělá, celý den se fláká, ale vydělává strašné peníze, které nejsou vidět? Tak v čem jste vlastně špatní, když tohle slyšíte a tak si to myslíte, protože přece si na nic nehrajete. Však to je ten důvod proč mě lidé milují a neřeknou nic špatného, protože jim vlastně lžu a předstírám. A pak za zavřenými dveřmi řeknu, to říkám, aby mi záviděli. No a tady už je kámen úrazu, kdy člověk má zapojit mozek a ne se  nechat obelhat. Tady je ten správný čas, kdy se má rozsvítit. 

Špatné je, že nevíte postupem času čemu věřit. Když nemám čas odepsat na zprávu, ale mám čas být u někoho na sociální síti, tak asi to není o času, ale o tom co chci a co mi je přednější. Zjistíte, že nejste nic co by něco převyšovalo a jste jen ta poslední možnost. 

Jsem žena a je mi celkem jedno co si o mně ostatní myslí. Ježíš, oni můj život nežijí, takže proč mě má zajímat, jestli se někomu líbím, nebo nelíbím, jestli mě má někdo z okolí rád, či mě nesnáší, co si o mně myslí? Mně záleží na tom, jaký život ve skutečnosti mám. A řeknu vám, že teď žiju fakt "hrozný" život. 

Přišla jsem o tolik skvělých lidí a přesto jsem šla dál, ale nevšimla jsem si, že se mi to hroutí pod nohama. Neviděla jsem, že stopy za mnou jsou hlubší a hlubší... Teď jsem si vyšlapala prohlubeň a nemám žebřík, ani výtah, který by mě vysvobodil. Neřeknu si o pomoc, nejsem taková. Pokud to tak má být musím si to vyžrat až do konce. Nemám sílu vstát, nemám prostředky... Jsem tak jak jsem se narodila, jen oblečená. Čas mi donesl jen další ztrátu. I když...

Nemůžete ztratit někoho, koho jste ve skutečnosti nikdy neměli

Možná jsem ztratila naději? Já opravdu nevím. Vůbec nevím co to bylo, je a co bude. Neví to nikdo z nás. Protože co bude je ta budoucnost o které jsem psala včera a vlastně tou se ani zabývat nemusíme. Ale co teď? Jste někde, kde vás nechtějí a dělají vše proto, aby vás to zasáhlo ještě víc. Nemáte proč bojovat, protože vlastně celou dobu bylo vše úplně zbytečné. Máte jen dny, které si nějak projdete a nic. Ticho, prázdno... Máte to celou nepřiznanou dobu, ale to se snažíte nějak omluvit, řešit a přehlížet, protože to není přiznané. Do té doby si jen myslíte ... 

Pro někoho se nic nemění, protože to tak bylo a normální, ale vám se to vše změnilo, nevíte kam dál, co dál... 

Dnes jsem viděla krásný mobilní domek za 600.000 Kč s DPH. Nemám ty peníze, nemám pozemek. Neváhala bych. Byla bych sama se svým blogem, kde bych si stěžovala na obyčejné věci samotářky, které by stejně nikoho nezajímaly, ale aspoň bych byla "možná" šťastnější. 

Proč někdo má a druhý nemá. Nechci slyšet, že Vesmír je vyrovnaný. Chci slyšet reálnou odpověď. Proč se někdo uměl narodit a někdo ne? Proč je svět plný bezdomovců? Ne každý si za to může sám. Proč to nemůže být vyrovnané. Proč mám žádost o byt a stále mi žádný nebyl přidělen, Proč nemám kam jít, než na ulici? Proč nemám člověka, který mě má rád takovou jaká jsem? Zranitelnou, ale silnou... optimistkou, kterou dohnal život? Proč se mi do cesty hrnou jen problémy?  Můžu si za to sama? Jsem opravdu taková, že neumím přitahovat to hezké i když se snažím to dávat? 

Když vám někdo řekne: "Neboj, ono to časem přijde!" Také máte chuť vraždit? Půlka života a nic. Pořád jen hůř a hůř... Není mi 14., ani 15. abych sdílela statusy o životě a vztazích, aniž bych měla něco už za sebou. Jsem žena, která už si prošla vším možným. Zažila spoustu variant vztahů a bouřlivých let, ale jen se mi ukazuje, že je to zbytečné. 

Ať děláš co děláš, neutečeš...

Můžeš být skvělou ženou a nezavděčíš se. Protože, pokud máš vedle sebe muže, který jen předstírá, všechno je zbytečné. Je jedno, jestli jsi krásná, chytrá, jestli máš čisto, uvařeno, jestli ho chceš obejmout, pomilovat se ...  Nic z toho on nechce!!! Rozumíš!!! Nikdy to v sobě neprobudí, NIKDY! A tady nejde o amorův šíp! Tady jde o tvůj život. Ty jsi sice šéfem, ale rozhodla jsi se půlku dát a sdílet... ale jen TY! A to je průšvih, který na začátku nikdo nevidí.

Někdy to nevidíš ani po letech, někdo to nevidíš nikdy. Ale otevři oči, zasloužíš si to! 

Třeba zítra ti přijde odkaz kde se dovíš o sobě to, co jsi celou dobu věděla, ale pořád to bylo vymlouvání a terorizování tvé hlavy. 

Já vím, jsou důležitější věci, než tohle... třeba válka, ale dokud mě nezasáhla, jako by pro mě nebyla. Možná kdyby padla bomba na mě, vše by se vyřešilo. Aspoň pro mě. 

Vždycky jsem byla plná života, plná naděje, ale problém je v očekávání. Čekáš porozumění, symbiózu a pohodu a přijde zklamání! Zklamání ve všem a hlavně v sobě samé. 

Zklamání v lidech bolí, protože přichází od těch, kterým jsme nejvíce důvěřovali ...

Zklamání

Každý ho zažil. Už od dětství známe podstatné jméno známe a provází nás skoro denně... Co nás zklamalo v dětství nás nikdy nezklame v dospělosti. My jsme zklamali své rodiče... Dávali do nás vše, učili nás růst, učili nás jíst, chodit... Dali nám život, aniž by jsme se jich prosili, mohli jsme odejít jako potrat, ale zůstali jsme. My jsme ti šampióni o které se s láskou starali, abychom měli třeba jednodušší životy, než měli oni sami. 

Z někoho vyrostli inženýři, doktoři, obyčejní lidé, někdo skončil na drogách, někdo ani nevyrostl. 

Pamatuje si někdo první lásku? Já ano, i druhou, třetí a i tu poslední. Pamatuje si někdo z vás období svého od do? Školka, škola, pokračování? Kolik zklamání v té době bylo? Neskutečně moc. Jídlo, první lásky, vzdělání, první práce, vztahy...dovolená. Každý to prostě jednou v životě poznal a lhal by, že ne. 

Jde o přirozenou součást života, která vzniká selháním očekávaného úspěchu, porušením slibů, nebo důvěry.

Myslím si, že "zklamání" je intenzivnější ve vzatazích, kde investujeme více emocí.

Charlie

Proč právě veverka? Máme veverku, ale bohužel už ne Charlie. Byla naše první. Jeli jsme si pro ni a byli nadšeni. Byla krásná a byla socializovaná. 

Užili jsme si s ní spoustu legrace. A proč právě ji zmiňuji? Zemřela. Ale její smrt ho zasáhla. Plakal, byl k neutišení. Já také, protože jsem ji prostě milovala. Ano, ale musela jsem se držet, jednat racionálně, když on byl na dně. To jsem u něho nikdy nezaznamenala. Našli jsme novou a ještě ten den jsme pro ni jeli, vybrala jsem peníze, jen abych trošku zalepila jeho srdíčko. 

Samozřejmě, že nikdy nenahradíte to, co bylo předtím. Já brečela u skříně, po které lezla a byly tam její drápky, osahávala tu tapetu po které lezla... On brečel z toho ticha a při ohledu na prázdnou klec, protože nová veverka nebyla socializovaná a byla zalezlá. 

Viděla jsem jeho slzy, viděla jsem jeho bolest... protože věděl, že odešla a už se nevrátí. Možná jsem jen ve špatném těle, aby mě někdy miloval.

Nejsem veverka, ale byla jsem tu s ním ... viděla jsem jeho slabinu.

Myslím, že si ani neuvědomuje, když mluví o své mámě, jak moc mu jednou bude chybět. Udělali z ní semetriku, kterou nikdo nemá rád a všichni o ní nehezky mluví. Ale proč? Prý bývávala jiná. Taková mám být vlastně teď já. Být tam, mlčet, nikoho neobtěžovat ... Celou dobu mi nevadila, až od doby, kdy řekl jaká je, jeho chování k ní. Říkala jsem si, že to je špatné, že takhle to v rodině být nemá...

Ale prakticky teď po mně chce to samé. Bydli tu, buď tu, nepleť se mi do života. Já si budu dělat co chci a ty si dělej taky. Tak jak to mají jeho rodiče. Táta utíká do práce a na návštěvy, aby nemusel být doma s ženou. Všechno platí a pak je problém, že ona má našetřeno. Pomoc, vždycky jsem ji za to tak nějak nemusela, protože mi přišlo, že toho jen využívá. Ale ona k tomu vlastně byla jen donucena. 

Pořád mu v něčem vadí, stejně tak i já mu vadím. Už jsem si toho všimla a je to stejné. Takže, já jsem v jeho hlavě dostala status "stejná jako matka!"

ZEĎ

Začala jsem dle něho stavět základy bloku a on dostavěl zeď. Velkou zeď. Teď už přemýšlím kolik buldozerů je potřeba, aby tu zeď zbouralo...??? Nezájmem jen přidáváte kámen ke kameni. Najednou vám je jedno co si myslí, na koho myslí, s kým si píše "Dobré ráno" a pak vyplňuje svůj "nudný" život. Přišly mi další zprávy, které nečtu. Proč, abych se dověděla to co už dávno vím? Za chvíli z nich budu moci napsat knihu, možná i audio, protože jsou i telefonáty. Nechci číst jak člověk kterého milujete flirtuje s jinýma, jak o vás nemluví hezky i když nic neděláte, jen mu vadíte jako člověk.

Připadáte si zbytečný... ta zeď je tlustá a už přes ní není ani slyšet. Vidět není už dávno. Nic pro Vás není potěšení. Nebaví vás nic. Chcete usnout a neprobudit se. 

Nebo se probudit, až bude vše už za námi. Živé je to. Moc živé a já bych chtěla být raději v těle toho druhého. Nezatěžovat si tím hlavu a jet si stále to samé a klidné živobytí jako do teď. Proč vám druzí zkomplikují váš život? Natáhnou vás do svého života, ukazují vás jako partnera, plánují s vámi život a pak se prostě rozhodnou, že tak to neměli a nikdy mít nebudou. Že to byla hra... 

Byla to jen další manipulace s člověkem. Jen kvůli závisti, Jak jsem již uváděla, který vlastně žije ten život, který chce i on. Jen ho chtěl vyhladit z cesty, aby to byl jen on. Ale jaký je vlastně rozdíl v hazardu za cizí peníze mezi rozhazováním darů za cizí peníze. Když jste závislí na něčem, je to stejné, jako "třešně a melouny"

Chcete aby vaše jméno všichni říkali, aby všichni obdivovali toho skvělého kluka, kterému jde hlavně o ženy, kterým tamten ublížil, ale nakonec mezi nimi není žádný rozdíl. Hrál (hraje), slečnu doma zanedbával a využíval k tomu, že je zadaný, pak spolu nejsou před lidmi, aby byly peníze, ale mlčky seděla v rohu a tolerovala to. Neměla kam jít. Údajně ani sexuální život nebyl kvůli jakémusi problému, ale jinde ho klidně měl. 

Podobnost čistě náhodná? 

Je mi špatně sama ze sebe ... Pseudohvězdy. 

Neobviňuj klauna, že se chová jako klaun... Zeptej se sama sebe, proč si pořád kupuješ lístek do cirkusu.

Nejsi vidět na sítích? Neexistuješ? Opravdu jsou pro tebe víc, než reálný člověk? Já chápu, že se tam dá vydělat i nějaký peníz, ale když ty peníze nijak neúročíš, jsi stále ten stejný chudák a žebrák. Nikdy se nedostaneš dál a ani neposuneš. Pořád zůstaneš na zmrzlém bodě a budeš jen figurka na hraní.

Bez úcty, bez potěchy v realitě. To že ti pak stačí se opít na maděru, vyspat se s náhodou známostí ... pro někoho život od 15.-21. let jako zábava. Ale zkus najít teplo domova. Je to o prioritách. Ukážeš všem, jak nudný život máš, když musíš dělat šaška za peníze, které pak investuješ jen do toho, že tě někdo někde štve. 

Nejlepší, když upozorňoval na to, že ten koho tak moc nenáviděl, nemá žádný reálný život. A co pak má on sám? Také ne. Jen je jiný v tom, že musí chodit do práce. Jinak je to úplně stejné.

Ale ano, moje chyba, že jsem tohle dopustila. Nestěžuji si, jen pouštím myšlenky ven. Je to obrovský úspěch u člověka, který nejvíc mlčí.

Přes tu zeď už nechci přelézat. Nevidím v tom nic. Nevím co bude dál, nevím, kdy dokážu našetřit tolik peněz, abych byla schopná to sama v Pze táhnout, nevím nic. 

Bolí to, ale o to silnější můžu být. Nenávidím se, ale to je také v pořádku. Přijde čas, kdy se tomuhle budeme všichni smát a říkat si, zase jedna blbá ženská.

Jedu vlakem se zpožděním, protože jak již víte, mám smůlu. Takovou, že při koupání mi i svíčka sfoukne, vlaky mají věčně zpoždění. Najednou stojíte někde v polích a v kecafonu se ozve, že máme rozbitou lokomotivu a čekáme na novou. Karma si se mnou hraje... Ale ano, je to karma z předchozích etap a tak ji přijímám jak jen mohu. 

Ona to jednou zvrátí a dá dalším okusit své prohřešky.

Pochopení

Pochopit znamená rozumět "proč" a "jak", nikoli jen "co"

Když je doma problém, spousta mužů utíká do náruče jiné, nebo jen utíká... Proč? Proč nejsou schopni reagovat a postavit se tomu? 

Nejsou dostatečně silní, bojí se prohry, nemají rádi fňukání, nejsou dost bojovní? 

Je jednoduché se sebrat a jít, zapomenout, říct už nechci, chci jinou, nemiluji, vzdaluji se...

Pane Bože, mužské Ego je tak velké, že už se nebojuje za to, na čem nám záleží? 

Já nedokážu pochopit, že někdo luskne prstem a rozhodne zároveň i za Vás... Hned je pro něho vše vyřešené a ty??? To je přece "JEDNO." Jak to mohou mít tak jednoduché? Nebo to říkají, aby to měli tak jednoduché? 

Říkám si, přemýšlí vůbec o tom co se děje? Ale on nemá přece nad čím. Však to skončil a tudíž nemá nad čím přemýšlet.

Tak jak tohle vůbec můžeme pochopit?

Zase mám ve zprávě nějaký výpis zpráv... Ne, pokud to čteš i ty, já ty zprávy nečtu, neposlouchám. Já si nechci vrážet kudlu ještě hlouběji. On se ODPOJIL, já se o to pokouším... I když, neodpojil, když neměl od čeho. Nechci číst a slyšet co kdy a  kde a s kým.

Ale jediné by mě opravdu zajímalo... Muži??? Jste tu?

Když si u sebe skončíte vztah a řeknete to, jak pojmenujete nynější "Miláček?" Pozor nebrat, nebo jen jméno. Jak vlastně oslovujete, když ještě minulý týden jste říkali "zlato?" Najednou je také "Halo?"

To mě opravdu zajímá.

Odpovědi můžete psát na https://www.instagram.com/avinastasina/

Kluci nikdy neříkají, rozejdeme se... Jen se k tobě chovají hůř, dokud je neopustíš a na konci obviní Tebe... 

Odpojení

Don't worry, I won't disturb you anymore...

Tohle není dramatický odchod, nebo trest. Je to pečlivý, bolestivý výběr mé vlastní důstojnosti. Snažila jsem se udělat prostor pro nás oba, vyvážit naději s realitou ...Vybírám si upřímnost k sobě samé. Vzdávám se očekávání, představy konverzací které se už nikdy nestanou a malých každodenních rituálů, které nás kdysi spojovaly dohromady.

Jsem vděčná za jasnost, protože se musím naučit stát, aniž bych se opírala myšlenkou o tebe...