Bude někdy dobře?
Na vše je dobrý čas, on nás uzpůsobí, on nám ukáže, ale stejně to vše musíte řídit vy sami.
Dobré je, že každým dnem je to jiné. Pomalu se vracíte k režimu, který jste měli před tím, co vás hodilo na zem. Říkáte si, proč si vybrali vás. Proč musíte stále podstupovat nějaké zkoušky?
Dneska jsem při jízdě vlakem přemýšlela... A rozhodla jsem, že nikdy asi nebudu čekat od vztahu tolik, dokud mě nepožádá o ruku. Do té doby to prostě bude jen výhoda. Podle mě je to totiž jediné znamení, že ten člověk vás chce a myslí to s vámi doopravdy a já budu vědět, že on je ten poslední s kterým budu chtít umřít.
Už si nebudu zahrávat se svými city. Už nebudu chtít být podváděná (nemyslím jen nevěru fyzickou, ale i tu duševní... To, že stále přede mnou musí někdo něco skrývat)...Proč musím být oklamaná, aby bylo vše v pořádku! Já nesnáším lži!
Za celý život jsem jich slyšela už tolik, že kdybych za každou lež dostala korunu, jsem teď bilonářka.
Proč si blízcí musí lhát?
Jako děti jsme sem tam zalhali rodičům, ale mě třeba osobně to mrzelo. Stejně tak když jsem zalhala jako dospělá partnerovi. Bylo mi to líto, ale bylo to z mladické nerozvážnosti... Teď jsem se rozhodla být fér, říkat pravdu, říkat co chci a co bych chtěla a je to prostě jen na škodu. Tak já na stará kolena ani nevím, kdy je to dobře a kdy ne.
Upřímnost nás může odepsat. Ano! Hlavně u těch, které máte nejraději. Ano, prostě řeknete, co se vám nelíbí a vlastně si tím uškodíte. Ale proč nás to teda kdysi učili? Kdybychom žili jen ve lži, asi by bylo vše jednodušší, protože 99% lidí to tak má. Jednoduchý život.
Nemusím bojovat, nemusím si za svým stát, nemusím nic. To je fádní...
Ale i přes velké zklamání jsem nezanevřela a věřím, že nastane čas, kdy zase budu důvěřovat, protože budu cítit a vnímat... To, že mi někdo dá ten pocit, pocit bezpečí, lásky, teplého domova, radosti ... prostě chuti do života.
Teď jsem rozbitá a bude to nějakou dobu trvat, ale věřím...
Tady to nechápu, jsem zmatená a vůbec nevím co si myslet, co dělat, jak se chovat, nechovat, mlčet, nebo mluvit. Nevím, prostě ne!
Už ani nevíme nic o sobě. Veškerý kontakt je přerušen... žádné zprávy, žádné volání. Ale po té době už jsem si zvykla. Každý je nahraditelný a nejvíc ten, který do toho dával hodně, vlastně úplně vše. Ten, kdo si myslí, že je to skutečné, zatím co je za úplného pitomce, který nevidí a neslyší.
Zítra mám HO, takže budou asi romány tady, ale hrozně mi to pomáhá. Už nemusím říkat co mě trápí a bolí, co bych chtěla jinak, co by chtěl ten druhý ode mě... Píšu si to tady a třeba to čte někdo, kdo to má podobné. Tak aspoň v tom nejsme sami... Nebo někdo, kdo si říká, ještě to nemám tak špatné... Nebo je na tom někdo třeba podstatně hůř.
Někdo mi řekl, že když si to přečetl, vůbec to nejsem já. Že opravdu musím být v zadeli! Správně, nejsem to já. Vůbec se nepoznávám. Jsem normálně jiná, ale tohle z vás udělá dlouhodobé tápání a přemýšlení, proč vlastně tohle všechno muselo být...
Chtěla bych se ráno probudit a najít uzdravení. Proč nejde restart mozku?